Tlumočení znamená převádění obsahu mluvené výpovědi v jednom jazyce do jazyka jiného, na rozdíl od překladu, který se zabývá výhradně psaným jazykem. Po technické stránce se vydělují dva hlavní druhy tlumočení: konsekutivní a simultánní.

Konsekutivní tlumočení

Při konsekutivním tlumočení nejprve přednese původní mluvčí projev ve svém jazyce a poté jej zopakuje tlumočník v cílovém jazyce. Lze jej provádět buď po malých úsecích (po jedné větě, souvětí, myšlenkovém celku atd.), nebo po delších (řádově ne více než několik minut), během nichž si tlumočník zapisuje. Nesmírnou výhodou konsekutivního tlumočení je jeho technická nenáročnost: tlumočníkovi stačí pouze blok a tužka. V celé řadě situací je ovšem konsekutiva zcela nevhodná především proto, že se délka každé promluvy efektivně zdvojnásobuje, což může být pro posluchače (zvlášť ty, kteří rozumí oběma jazykům) velmi unavující.

Simultánní tlumočení

Při simultánním tlumočení, jež je dnes standardem na vícejazyčných konferencích, mluví řečník a tlumočník najednou: řečník na pódiu do svého mikrofonu, tlumočník ve zvukově izolované kabině, z níž má výhled na řečníka i sál, do svého. Posluchači, kteří chtějí poslouchat tlumočení, musejí mít sluchátka; přenos se dnes už prakticky bez výjimky řeší bezdrátově. S příslušným vybavením (řada předních výrobců elektroniky má ve svém portfoliu vysoce sofistikovaná tlumočnická zařízení) může simultánně tlumočit několik týmů do různých jazyků najednou. Rekordmany jsou v tomto oboru orgány Evropské unie, které dokážou zorganizovat tlumočení téhož příspěvku do jazyků všech členských států (vzhledem k obrovskému množství tlumočníků, které je k tomu zapotřebí, a nesmírně komplikované logistice se tak zdaleka neděje při každém jednání).

Nevýhodou simultánního tlumočení je technická náročnost. Je potřeba pro něj zajistit technické vybavení (je mnoho firem, které nabízejí kompletní sadu pro tlumočení, včetně nezbytného technického personálu) a pro každý jazyk dva tlumočníky, kteří se u mikrofonu pravidelně střídají. To je zcela nezbytné, protože se jedná o činnost velmi vyčerpávající, kterou je možné skutečně kvalitně vykonávat jen asi 15–20 minut v kuse (stejně dlouhá přestávka je většinou k obnovení sil dostatečná). Druhý tlumočník se v kabině ovšem rozhodně nenudí: jeho úkolem je pomáhat kolegovi například psaním čísel a jmen, orientací v papírových podkladech a vykonáváním podobných činností, na něž hovořící tlumočník nemá čas.

Speciálním typem simultánního tlumočení je tzv. šušotáž, tlumočení šeptem. Není pro něj potřeba žádná technika, je ovšem vhodné jenom tehdy, když je skupinka posluchačů velmi malá (u více než tří je prakticky nemožné zajistit, aby všichni tlumočníka dobře slyšeli; tlumočník nemůže zvýšit hlas, aby nerušil řečníka a ostatní posluchače). Pro všechny zúčastněné je to metoda poněkud nepohodlná, ale v některých situacích může být nejlepším řešením. Lze jej provádět i s technikou, tzv. šeptáky: jde pak de facto o variantu simultánního tlumočení bez kabiny.

Příprava

Tlumočníci nejsou a ani nemohou být odborníky na všechno. Přesto mohou tlumočit i vysoce odborné konference, které jsou pro laika prakticky nesrozumitelné; nezbytnou podmínkou je ovšem důkladná příprava. Obecně platí, že čím lepší materiály a čím podrobnější informace je zadavatel schopen tlumočníkům s dostatečným předstihem dodat, tím lepší mohou podat výkon. V případě konferencí jsou to například powerpointové prezentace nebo ideálně text celého příspěvku (alespoň předběžný), popřípadě abstrakt. Tlumočníkům, kteří včas nedostali podklady, se může snadno stát, že se v příspěvku, z nějž před akcí znali pouze název, začne nečekaně operovat termíny a koncepty, se kterými se nikdy nesetkali, a kvalita tlumočení pak nevyhnutelně upadá. Pokud mají tlumočníci možnost se s tématem důkladně seznámit předem, předejde se celé řadě problémů.

Žádné tlumočení není dokonalé, ale pokud funguje komunikace mezi tlumočníkem a zadavatelem, je vždy možné uspokojit i ty nejnáročnější klienty.